Osm srdcí, jedna cesta

Náš příběh

Dobrý den, s našimi šesti dětmi tvoříme velkou rodinu. Není to vždy jednoduché, ale jsme za ni vděční.

S jednou věcí si ale sami neporadíme. Největší naší zátěží je nedostupnost rodinného auta. Koupě auta je investice, kterou si nemůžeme z jednoho platu dovolit a o velkém autě to platí dvojnásob. Jsme v situaci, kdy vnímáme, že dále nelze bez takového auta fungovat. Běh početné domácnosti má těžko představitelná úskalí a omezení. Běžné komplikace se stávají velkými, bez auta se násobí a jsou nad naše síly. Člověka možná běžně nenapadne, kolika způsoby se praktická nemožnost dopravy promítá do chodu rodiny.

Náš domov je na vesnici. Každá cesta za hranice naší obce se ale stává malou expedicí. Většinou potřebujeme cestovat spolu, ale představte si osm lidí, dvojitý kočárek, spoustu batohů, kufry a několik špatně navazujících přestupů. A tak naše dobrodružství většinou končí na okraji vesnice.

Cesty do obchodů, do většího města či do vedlejší vesnice, k lékařům nebo jen na obyčejný výlet či k babičce, se mění v logistickou hádanku, která je časově, fyzicky i finančně ohromně náročná. Občas neřešitelná.

Každodenní logistika není složitá jen kvůli počtu dětí, ale i kvůli zdravotním výzvám, které jsou součástí našich životů. V rodině statečně čelíme diabetu 1. typu u otce rodiny i dvou dětí, astmatu matky, celiakii syna, migrénám a únavě dalšího syna, s kterou není schopen zvládnout cestu. Možnost cesty významně zkrátit a ulehčit, mít s sebou vždy vše potřebné – od inzulinu po bezlepkové jídlo, a zároveň ulevit zádům a dechu od těžkých zavazadel, by nám velmi pomohla fyzicky i psychicky.

Skutečným příkladem je trasa na místo pobytu s dalšími rodinami, s kterými se setkáváme. Autem je dostupné za hodinu a tři čtvrtě. Bez auta, veřejnou dopravou, jde o jízdu autobusem, třemi vlaky a do cíle přijíždíme autobusem – pátým dopravním prostředkem. Trasa se pro nás stává celodenním cestováním a vypětím.

Obrovskou energii, kterou spotřebujeme na samotné cestování, bychom mohli a chtěli využít mnohem lépe – na místě, při objevování, hraní, skutečném odpočinku a obnově sil.

Snažíme se, aby z našich dětí vyrostli dobří a skromní lidé a jsme na ně nesmírně hrdí. Dvě nejstarší děti se dostaly na osmileté gymnázium. O to víc nás bolí, když vidíme, že jim obyčejné zážitky utíkají mezi prsty. Mrzí nás, když vidíme, jak dětská přání potichu blednou.

Před více lety, když byla naše rodina o něco menší, jsme strávili nádhernou dovolenou v Orlických horách a na chalupě u přátel. Náš druhý syn, se nás pak ještě několik let ptal: „Tati, kdy zase pojedeme na výlety do hor?“ A naše jediná dcera se dlouho těšila: „A kdy pojedeme zase na chalupu?“

Jejich otázky postupně utichly. Už se neptají. A nám to trhá srdce. Čas letí a my si uvědomujeme, jak je dětství vzácné. Našemu nejstaršímu je už třináct a tomu nejmladšímu rok – a my víme, že dřív než se nadějeme, budou všichni velcí. Víme, že jim nedokážeme jednoduše splnit to, co je pro jiné rodiny běžné – sednout do auta a jet. Jet za babičkou, která by je tak ráda viděla častěji. Vidět se s přáteli nebo si odpočinout na dovolené. Nedostaneme se na spoustu krásných míst v naší zemi, nebo třeba k moři, které znají jen z obrázků.